MADONNA fascinující úrodná erotická a neneurotická v 1992:

Secret Garden (ZAHRADA MÝCH DŮVĚRNOSTÍ)

Na zahradě mých důvěrností hledám perfektní květinu

čekám tu na svoji nejpovedenější hodinu

na zahradě mých důvěrností já pořád po tom všem věřím svému pocitu

a přestože věřím, tak padám k zemi

ty jsi sem zasadil semeno a já ho pozoruji, jak vyrůstá

jsem celá nesvá díky tomu, kdy se začnu projevovat

jsem celá rozpačitá, jestli vůbec někdy poznám

to, kde mám své místo pod sluncem

to, kde je doma moje tvář

já vím, že je to tady někde

já si jen přeji, abych poznala barvu svých vlasů

vím, že se někde ukrývá k tomu odpověď

tam někde na zahradě mých důvěrností existuje totiž:

Okvětní plátek, který není roztržený

srdce, které není ztvrdlé

místo, kde se mohu já narodit

na zahradě mých důvěrností

růže bez trnu

milující člověk bez pohrdání

Jestli si počkám na déšť, aby mě líbal a vysvlékal mě z textilu

budu vypadat jako hloupá dívenka, mokrá a špinavá

budu mít pořád žízeň

budu podstupovat zkoušku

a jestli se koukám po duze, tak ji zahlédnu

nebo mi akorát unikne těsně před chvílí

protože já se údajně nedívám

protože slepci nejsou nikdy rozpustilí

dokonce ani ne na zahradě mých důvěrností

existuje šance, na kterou bych si dovedla zvyknout

a proto dál koukám, zda objevím

Okvětní plátek, který není roztržený

srdce, které není ztvrdlé

místo, kde se mohu já narodit

na zahradě mých důvěrností

pro růži bez trnu

pro milujícího človíčka bez pohrdání

Stále tomu věřím, stále tomu věřím

protože po tom všem, co jsme si řekli a udělali

já dál zůstávám naživu

a podrážky přišly a dupaly drsně po mně

a já dál zůstávám naživu

protože mi slunce dalo pusinku a pohladilo mě, objalo mě celou,

a já jsem silná bytost, a existuje jasná šance

že já porostu do krásy, tohle vím

takže zase dál hledám

Okvětní plátek, který není roztržený

srdce, které není ztvrdlé

místo, kde se mohu já narodit

na zahradě mých důvěrností

pro růži bez trnu

pro milujícího človíčka bez pohrdání

Tam někde ve Fontainebleau

se rozprostírá zahrada mých důvěrností

SYKAVKY JAKO RÁNY KLADIVEM

Všechno to zavinila

zlomyslná režisérova otázka při náhodném studování

malé role: „Co ještě chcete?

Být nejlepším konferenciérem na světě?“

– Ne, téhle iluzorní pocty se Petr Nárožný,

jeden z nejlepších konferenciérů v Československu,

klidně zřekl, a na prkna, která znamenají: možnost chvět se pro celinký svět,

vstoupil znovu – jako herec.

Ve věku, kdy lidé už mají svoji lajnu

dávno nalajnovanou, bez odborné přípravy

a s minimálními zkušenostmi vybranou,

si Petr nikoli ten černý karetní, zato však zdařilý kabaretní hráč získal

náhle popularitu jako svérázný komik,

oblíbený nejen na divadle,

ale i na plátnech biografů a obrazovkách u plazmových TV.

Komik, kterého všichni identifikují WHO IS IT

už po sluchu.

ČTETE RÁD INZERÁTY?

Jaké?

SEZNAMOVACÍ.

Občas. Obvykle si přitom vzpomenu na slova jednoho nejmenovaného kolegy: je to stejně zvláštní, že muž, který se chce oženit a nemůže si najít adekvátní ženu domů, je vždycky čestný člověk, nekuřák, abstinent, milovník lesů a vážné hudby, prostě skvostný člověk do bytu. A má tyhle potíže! Zatímco my, darebové, nečestní, neslušní, kteří kouříme oplodňovací tabáček a chodíme do hospody, ženu máme jistou, a kdyby na to přišlo, nemusela by být jediná.

KDYBYSTE SE CHTĚL SEZNÁMIT POMOCÍ INZERÁTU – JAK BY ZNĚL, VÍTE TO?

Mladý, průbojný člověk, ctižádostivý, vyšší postavy než nafukovací Anča, se zařízeným bytem a veškerým pohodlím, finančně zajištěný, člen populárního pražského divadla hledá… Ovšem zrovna tak by to mohlo znít: Plešatý týpek, kterému táhne na čtyřicítku, s jednou křečovou žílou, mnohokrát plombovanými kusadly a chybou ve výslovnosti sykavek…

A DÁL?

Co asi? …hledá přiměřenou partnerku pro radost a poučení.

TO JSEM RÁD, ŽE JSTE O TOM SÁM ZAČAL. JE TROCHU NEZVYKLÉ, KDYŽ SE ČLOVĚK S VADOU ŘEČI ROZHODNE PRO KONFERENCIÉRSKOU FRAJERSKOU, A POSLÉZE I HERECKOU DRÁHU.

Já jsem sice jako dítě nosil, respektive právě moc nenosil rovnátka, ale nikdy mi nepřišlo, že šišlám. Nikdo se mi neposmíval, ve škole jsem byl tak trochu vůdce třídy a všichni mě spíš tolerovali. Věděl jsem, že moje výslovnost se jaksi liší, ale neměl jsem z toho žádný mindrák; naopak, Plavci, kteří si mě vybrali za konferenciéra, mě utvrzovali v tom, že je to roztomilé – a jak říkali – krásně nesnesitelné.

Až jsem jednoho dne zažil poprvé magnetofonový efekt. Byl jsem pozván na besedu, která se nahrávala, a poprvé jsem se uslyšel. Ke své hrůze jsem zjistil, že nešišlám roztomile, nýbrž příšerně; já jsem vlastně ani nechtěl věřit, že je to můj hlas. To bylo velké odhalení, které jsem učinil ve třiceti letech, a jako dospělý jedinec jsem se vydal na foniatrii k profesorce Sedláčkové, která nechtěla věřit svým uším: „A vy se živíte jako herec?“ ptala se zděšeně. Dostal jsem drát s háčkem a začal to korigovat. Když jsem loni (myšleno tím 1973) přišel do Semaforu, režisér Jan Roháč se kvůli tomu rozzlobil: „Víte, kolik je zbytečných lidí v téhle branži, kteří mají krásný přednes?“ Myslím si, že tehdy neměl docela pravdu; pokud mluvím z jeviště a jsem tam fyzicky přítomen, lidé si zvyknou a nevadí to tolik; v televizi, kde mě vidí jen z obrazu, je to už daleko horší, a v rozhlase, kde mě nevidí vůbec, je to totální úpadek, forma tragédie. Tam špatná sykavka působí jako rána kladivem. Takže jsem drát s tím háčkem přece jen nějakou dobu nosil, a i když ještě šišlám, je to o tři sta procent lepší než dřív.

TU TOUHU VEŘEJNĚ VYSTUPOVAT JSTE POCÍTIL KDY?

Nechtěl bych opakovat klišé, že „už od malička…“, ale já jsem byl komediant vždycky rád. Všichni kantoři a spolužáci by vám mohli vyprávět. Zvlášť jsem miloval pitvoření a napodobování. V osadě, kde měl strýc chatu, jsem pořádal divadelní představení jako ve starém Řecku mistr Aristofanés… v pondělí jsem začal a v pátek skončil; v lese před nataženou deku mezi stromy jsem hrál Kašpárka, svého strýce, rodiče kluků ze sousedství…

CO TOMU ŘÍKALI VE ŠKOLE?

Dávali mi permanentní dvojku z mravů. Trojku jsem neměl nikdy, ale dvojku celou střední školu i gymnázium; na vysvědčení, které chovám jako oko v hlavě, mám samé jedničky a dvojku z chování. Souviselo to samozřejmě s mými hereckými výstupy, ale nutno říci, že jsem byl také iniciátorem a duší mnoha složitých akcí proti učitelům.

Měli jsme kupříkladu jednu vyučující dámu dějepisu, která pravidelně psala celou hodinu na tabuli, a protože psala velmi rychle, sama si tabuli mazala. To ještě byly ty klasické tabule, jedna polovina se vytáhla nahoru, druhá sjela dolů. S kamarádem jsme nechali ukovat malý háček, který se o přestávce vložil do rohu. Dějepisářka popsala tabuli, chtěla ji vytáhnout a nešlo jí to; tahala, věšela se na tabuli, stále nic. Pak zavolala nás dva, protože většinu roku jsme z trestu proseděli v první lavici. Během manipulací s hadrem a houbou jsme háček vyjmuli a strašně jsme se divili té náhodě: „Vždyť to jde tak snadno!“ Přehodili jsme tabule, pečlivě utřeli ještě šmouhu v rohu a zastrčili háček, takže za pár minut se ona na tabuli znovu věšela, funěla jak lokomotiva v Alpách, tahala, my jsme to šli spravit a znovu se divili, proč jí to nejde… To jsme dokázali udělat i pětkrát, protože jsme objevili, že teprve opakováním to je velká prča.

CO PRO VÁS ZNAMENALA LÉTA STRÁVENÁ S PLAVCI?

Velkou školu. Plavci nemuseli o diváckou přízeň usilovat, byli populární, bylo to – a stále je – šest hezkých moderních dospělých, pěkně hráli a zpívali písničky, které měli lidé rádi. Kdežto já jsem přicházel na jeviště jako člověk už zdaleka ne tak atraktivní, navíc v dohodnuté roli někoho, kdo je vůči nim v opozici. Plešatý pán nad třicet, to už není tak vrcholně zajímavé pro šestnáctileté slečny. Proto jsem musel o přízeň bojovat, neměl jsem ji předem zaručenou, a pokud jsem nechtěl být pouhým konferenciérem zastupitelným za jiného, musel jsem si tu pozici vydobýt. A s tím souvisela nutnost naučit se dobře a včas odhadnout situaci v sále, což je důležité pro každého, ale pro komika zvlášť.

VÁHAL JSTE, KDYŽ VÁM NABÍDLI ANGAŽMÁ V SEMAFORU?

Ano, dlouho jsem váhal. Dostal jsem nabídku na roli, která měla bratru dvacet řádek, štěk. Byl to vlastně jistý druh výpomoci, počítalo se dokonce, že nás to bude alternovat víc, a já jsem neuvažoval o tom, že bych přestal dělat s Plavci. Jenže v průběhu zkoušek to zesílilo, a pak režisér Roháč řekl takovou větu: „Podívejte, jste výborný konferenciér, a co chcete dál? Být nejlepším konferenciérem v Evropě nebo na světě? Nebo máte chuť projevit se i jinak, aby vám to přineslo víc uspokojení – musíte to zkusit a volte divadlo.“

SE ŠIMKEM A SOBOTOU TVOŘÍTE KOMICKOU TROJICI, COŽ JE VELMI UNIKÁTNÍ PŘÍPAD…

Vytvořit komickou trojici v tom klasickém smyslu asi nejde. Proto my tomu opatrně říkáme dva plus jeden a je to asi přesnější, protože humor je definice matematická. Základem je dialog, i když se na něm podílíme tři. Vezměte si scénu z Lucerny, kde Šimek se Sobotou hrají herce a já nápovědu: oni dva jsou mentálně propojovaní, tvoří jednu stranu a já tu druhou. V jiném případě se já mohu spojit s některým z nich proti tomu zbylému, ale vždycky to zůstane dialogem.

SLYŠEL JSEM JEDNOU NÁHODNÉHO DIVÁKA O VÁS PROHLAŠOVAT: „ON DĚLÁ BEZVADNĚ TAKOVÝ VZTEKLÝ BLBOUNY.“ CO JE TO ZA KATEGORII?

V první řadě je to byrokrat. Nesnášenlivý, ješitný na svou pravomoc. Když se jí někdo dotkne, okamžitě se rozzuří a vrhá do situací, které přesahují jeho kompetenci a obvykle končí blamáží. Proto miluji výstupy s pořadateli, školníky, průvodčími… vůbec s lidmi, kteří se dokáží zcela nečekaně a kvůli maličkosti rozzuřit do běla, do nepříčetnosti. Zažil jsem situaci, kdy pasažér neměl lístek. Přišla revize a on, když si uvědomil, že lístek u sebe prostě nemá, přetočil to v žert a řekl: „Lístek nemám, já si ho nikdy nekupuji. Mně to přijde laciněji, mám to spočítané, a i když mě v průměru dvakrát chytíte, vydělám na tom dvanáct korun.“ Revizor – byl to slušně oblečený padesátník s břichem – začal nápadně rudnout a křičet: „Já vám ukážu! Já vás zničím!“ – „Ano, jistě,“ odpovídal mu s úsměvem pasažér, „podle předpisu mi uložíte pokutu padesát korun.“ Zaplatil, a když brunátný revizor začal vytahovat bločky, řekl mu: „Nechte to bejt, vy to stejně propíjíte, to je o vás známý.“ – „No dovolte!“ křičel revizor, „ty bločky si musíte vzít!“ – „Já je nechci,“ pokračoval pasažér, a protože tramvaj právě zastavila, vystoupil. Revizor vyběhl za ním a křičel: „Ty bločky si musíte vzít!“ – „Nevezmu,“ volal pasažér a začal utíkat. – „Já je trhám,“ křičel revizor a dupal nohama po refýži. – „Já se nedívám,“ křičel pasažér. – „Já je ničím,“ řval revizor a ukazoval to na všechny strany. – „Já to nevidím,“ volal zdálky pasažér…

Takových situačních komedií se nikdy nenabažím a zůstanu do smrti jejich vděčným divákem, protože mě strašně zajímá tipovat lidi a odhadovat, jak se asi zachová určitý člověk v situaci, která ho vychýlí z rovnováhy. Někdy stačí i pouhá maličkost, nastražit někomu třeba jen slovní léčku, která by ho vyprovokovala. V úřadě, kde jsem léta pracoval, jsme měli písařku, které bylo tak kolem padesáti a já jsem se jí jednou zeptal: „Paní Pokorná, chtěla byste být vílou?“ Ona to dopoledne už nemohla psát, pořád za mnou chodila, aby zjistila, jestli nejsem blázen, a když viděla, že ne, začalo jí to vrtat hlavou a ptala se: „A pane Nárožný, jak jste to myslel?“ – „Tak, normálně,“ odpovídal jsem, „samozřejmě byste byla jinak oblečená, měla byste něco vzdušnějšího, zelenýho…“ A líčil jsem jí, jak by běhala na pasekách, jak by tohle a támhleto… Ona ještě trochu vzdorovala a říkala: „Ale vždyť já jsem máma od dvou dětí…“ – „To nevadí,“ říkal jsem a rozváděl to dál. Když člověk mluví dost dlouho a dost přesvědčivě, některé lidi to úplně splete. Takže ona nakonec řekla: „No ale pane Nárožný – v košilce, na pasece, při měsíčku – to by mně byla přece zima…“

ŘÍKAL JSTE TIPOVAT LIDI… DAŘÍ SE VÁM ODHADNOUT, JACÍ JSOU?

Abych pravdu řekl, čím jsem starší, tím víc zjišťuju, že se mohu zmýlit stejně snadno, jako když mi bylo patnáct. Mockrát se mi už stalo, že s někým, kdo měl punc nepříjemného člověka, jsem se pak náhodou dostal do nějaké zvláštní situace, třeba jsme byli někde na jednání (v dobách, kdy jsem dělal v projekční kanceláři), ujel nám poslední noční vlakový spoj, bylo léto, a tak jsme seděli v noci na lavičce u zastávky, začali jsme klábosit o životě, a najednou jsem zjistil, že ten člověk je někdo úplně jiný, že v sobě nosí nějakou bolest nebo zklamání, které pečlivě střeží, a nechce nikoho k sobě pustit, ale že to je člověk ryzích a kvalitních zásad, přísad, přiznání. Nejen že jsem se v tomhle mockrát zmýlil, ale dokonce se mi zdá, že lidi, kteří mi byli zpočátku nesympatičtí, působili nepřístupně, se časem prokázali jako výborní přátelé, doslova přijatelní v kontaktu; téměř se všemi svými nejlepšími kamarády jsem se jistě dost složitě a dlouho seznamoval.

PŘEDSTAV MI SVÉ PŘÁTELE, JÁ TI ŘEKNU, JAKÝ JSI. VĚŘÍTE NA TO?

Ano, dost na to věřím. To, že někdo nemá žádné přátele, nebo že jich má zase příliš, než aby byli opravdoví, jak se chová on k nim a jak oni k němu, v tom je vždycky kus poznání a pravdy. Mám několik důvěrných přátel a moc si na tom zakládám, protože to je velká hodnota. Mám taky plno kamarádů, se kterými se rád občas vidím: jsou to třeba kluci, se kterými jsem vyrostl a kteří dělají nejrůznější profese, zámečníky, závozníky, instalatéry… Posezení s nimi kolikrát odhalí hloubky, na které bych ve společnosti lidí své profese asi těžko přišel; vůbec se mi zdá, že lidé, kteří se stýkají takzvaně „na své úrovni“, se strašně šidí. Poprvé jsem si tohle uvědomil na vojně, která je – alespoň pro mě byla – ohromnou zkušeností právě v téhle věci: musíte žít ve společnosti lidí, které jste si nevybral a se kterými byste se za jiných okolností asi nestýkal; musíte s nimi být den za dnem od rána do večera, a plné dva roky. Tam teprve člověk zjistí, jak omezené je jeho vědomí lidské rozmanitosti a složitosti, jak byl směšný, když měl odvahu mluvit v množném čísle a říkat „lidi jsou přece takoví…“, „my přece víme…“, „to by žádný člověk neudělal…“ a podobně. Na vojně objeví, jak lidské spektrum dalece přesahuje jeho představy a všechno, co si byl až do té doby ochoten připustit. Zjistí, že jsou lidé, kteří přemýšlejí o úplně jiných věcech, nepřečetli ani jednu z knížek, které četl on, a zase četli jiné, které on vůbec nezná, a že přitom jsou to lidé taky kvalitní, svérázní, zajímaví. Tohle je velký přínos vojny, protože tam si člověk uvědomí – nebo může uvědomit, když o to stojí – že lidé mohou být zcela jiní než on, a přitom vůbec ne špatní.

POUŽIL JSTE TERMÍNU „DŮVĚRNÝ PŘÍTEL“. KDO TO JE?

Určitě člověk, kterému se mohu bez obav a beze zbytku otevřít. Nemusím mu nic předstírat, mám jistotu, že mě bere takového, jaký jsem, a tímtéž by si měl být jist i on. Je to člověk, kterému mohu povídat všechno na rovinu, a když je mi nejhůř, vím, že mohu přijít a doslova si u něho protřídit a urovnat své myšlenky. A nebo: taky spolu můžeme celý večer sedět a pozorovat tečku na stropě, protože máme pocit nějaké vnitřní sounáležitosti. To je jedna z těch neuchopitelných hodnot, podobně jako v lásce.

PSYCHOLOGOVÉ ALE TVRDÍ, ŽE V LÁSCE NEBO V MANŽELSTVÍ BY SE NEMĚLA PRAKTIKOVAT TAHLE VÝSADA PŘÁTELSTVÍ: CO NA SRDCI, TO NA JAZYKU.

Mají pravdu, tam je to zřejmě chyba. Naivní lidé si myslí, že ženě, kterou obzvlášť silně milují a která obstojně miluje je, se mohou takhle vydat všanc. Já si myslím, že ona o to ani nestojí – vidět rozsypaného mužského. To neznamená, že člověk musí pořád hrát suveréna, ona to na něm stejně pozná, že je z formy, a když je to dobrá žena se sny, tak mu pomůže postavit se na nohy – o to lépe a snadněji, že on si o to neříká, neloudí o soucit a sdílení péče. Když ale muž přijde domů a začne se svěřovat manželce, že poznal mimořádnou ženu, že je to v něm, že neví, jak dál, že je zoufalej, ať mu pomůže, ať ho z toho dostane, ať to nějak vyřeší – co si má ta žena pomyslet o něm? Jak si ho dál může vážit?

KDEŽTO PŘÍTEL…

Samozřejmě, už proto, že je to muž, a pak přátelství je svrchovaně dobrovolné a ve své podstatě motivované potřebou jít pomáhat blízkému parťákovi v nouzi.

MYSLÍTE SI, ŽE PŘÁTELSTVÍ JE NĚCO, CO ČLOVĚK MŮŽE STOPROCENTNĚ OVLIVNIT A ŘÍDIT?

To určitě ne, může si stokrát poručit – s tímhle člověkem bych chtěl být kamarád – a v praxi to nejde. Musí to chtít oba, a ani to není ještě záruka, že vám to bude vyhovovat pořád. Každopádně je přátelství věcí práce, času a úsilí, které člověk vynaloží. Přátelství se musí pěstovat, to nefunguje samočinně. Jsou jistě výjimky – někoho nevidíte rok nebo dva, a když se setkáte, je to jako kdybyste se rozešli včera; to je ale velmi vzácné a netypické, dokonce bych řekl, že je to výjimka, která potvrzuje pravidlo. Cožpak jste nezažil, že po čase jste potkal někoho, koho jste dobře znal, a najednou jste zjistil, že po pěti minutách si nemáte co říci? Člověk se vyvíjí, mění se jeho názory, postoje, zaměstnává se novými problémy, starostmi, radostmi, které souvisejí s jeho životní situací. Přátelství se prohlubuje teprve tím, že trvale podstupujete tyhle zkoušky náročnosti, to vám poví každý Nárožný. S někým se rozejdete, s jiným sejdete, něco přetrvá… Ale ta kamarádství, která přetrvala, jsou něco, co se nedá ničím nahradit. Znám lidi, kteří jsou materiálně velmi dobře zajištěni, mají chaty, rychlá silniční vozidla, lodě a jachty, ale jsou beznadějně sami a těmi věcmi se snaží zaplnit vakuum kolem sebe. Nechtěl bych být na jejich místě; i kdybych neměl nic, jen pár kamarádů, neměnil bych.

(pokec s Jiřím Janouškem s datací 1974)

ARISTOFANÉS

☼   444 let před naším letopočtem pod pomerančovníkem  

۞  po roce 386 před naším letopočtem u Athénské věštkyně

Když někdo v čase antiky nebo i v mnoha dalších staletích použil označení „básník“, rozumělo se samozřejmě, že má na mysli Homéra. Homér, Dante, Shakespeare a Gœthe uměli navlékat myšlenky do roucha čtivého, nebo-li fantastického pro sluch. A řekl-li někdo „komik“, nikdo nepochyboval o tom, že tím šťastným maníkem mínil Aristofana. Dodnes rozhodí jeden autor diváky po celém světě svým servírováním nápadů, dodnes mají návštěvnice řecké ložnice před svým vystoupením možnost absolvovat také jeho slavná podání her v těch prostorách, kde se zahajovaly jejich premiéry a první reprízy; na nejslavnější řecké scéně – v Dionýsově tyátru na jižním svahu aténské Akropole – či v nejlépe dochovaném amfiteátru v Epidauru, v onom stavebním zázraku ze 4. století před naším letopočtem, jehož ohromná akustika a 12 tisíc diváckých míst dodnes dobře slouží pro účely vyhlášených divadelních festivalů, nebo když je v plném proudu silná sezóna, tak i k přehlídce řeckého rapu, který je strhujícím divadlem, komedií, zábavou, ale hlavně nedozírným poučením, jak vyzrát na ekonomickou krizi snadno a rychle s napětím pro statickou nehybnou bruselskou agendu. Aristofanovo poselství, jež k nám promlouvá přes 25 století i navzdory různým pochybnostem, nás kupodivu přesvědčuje o tom, že se za tu dobu na světě zas tolik nezměnilo – alespoň pokud jde o nejzákladnější starosti lidského pokolení, vynechejme z toho počítače nebo služební vozidla… Komikův divadelní kus Eiréné (Mír) to může dosvědčit nejpádněji. Král snů také. Král snů hrál lidem etudy na housle se smyčcem z dívčích copů dívek, které barvitě snily o velké budoucnosti, a vydávaná melodie měla za úkol uspávat lidi, aby se jim zdály sny. Lidi po probuzení zdolávají další překážky, aby se sny staly výrazně lépe vypadající skutečností.

„Světlo pro mě znamená třpyt v každém kroku, který udělám, abych mohl pokračovat po cestě dál. Ale jedna věc, která mi přijde jako nezvyklá, je zjištění, že jsem pociťoval skoro u každého slova výsledek vnitřní potřeby spíše než výsledek obyčejné rutiny nebo běžného postupu. Slova byla moje spása, moje nebe, moje slzy a smích, a je mi skutečně líto, že nemám patřičnou vědomost vyslovit tolik slov, abych jimi mohl vyjádřit, co uvnitř cítím.“ Další skvělý komik se mi vybaví, kterýžto je dokonce původem Plzeňák a tento kavárenský povaleč se jmenuje pan Jiří Slíva, který dokáže překvapovat už od 70. let v nákresech bujné fantazie, dobré výtvarné komedie, hybatelné céčko classico… Comedia dell Arte... ještě lepší céčko classico je v Anglii jistý zastánce cikánek Gary Clail, jehož pověstná proklamace vždycky zní přesvědčivě: Beef… How low can you go? nebo A Man´s Place on Earth (obojí najdete na LP „End Of The Century Party“ 1989 On-U Sound System), připomínáme, že Gary Clail patřil opět mezi veliké formáty umělců… vážení.

O životě hlavního protagonisty staré antické komedie víme méně než málo, fantazie tedy hraje hybatelný prim i ve chvíli, kdy se zahloubáte do jeho životopisu. Rozpaky panují i v nejzákladnějších údajích – letopočet jeho narození určují jednotliví badatelé v rozmezí od roku 450 do roku 444 před naším letopočtem, jako datum úmrtí se nejčastěji vyskytují roky 388, 386 či snad 380 před naším letopočtem, vyberte si proto něco, co vám připadne asi tak nejvíc reálné. Pocházel z dému (městského okrsku) Kydathénaion, po otci Filippovi údajně zdědil statek na ostrově Aigína a zanechal po sobě tři syny. Dva z nich – Ararós a Filippos – také psali komedie. A to je vlastně vše, co jsme se dopídili o dramatikově soukromém životě. Zůstává hovořit jeho dílo, přesněji jen torzo jeho tvorby. To však samo o sobě poskytuje dostatečné množství možností, aby neurčitá Aristofanova silueta nabyla tvářnost a charakter, aby překročila hranice své doby a stala se nadčasovou osobností světové kultury. Ostatně, co vypovídá o člověku pravdivěji? Jeho výsledky – skutečné zrcadlo lidské duše, nebo jeho jídelníček či podrobné účtenky od hokynáře, ševce a krejčího?

HISTORIE KOMIKOVA SVĚTA

Období 5. a 4. století před Kristem bývá označováno jako éra klasického Řecka. Tehdy městské státy dosáhly toho nejvyššího rozkvětu, nejbohatší a nejvýznamnější z nich rozšířily velký vliv i na okolní, méně vyspělá území. Základ moci předních řeckých polis (nezaplétat za zavádějící útvar značně prostořeké „police“) spočíval především v rozvinutém obchodě a ve zdatné řemeslné výrobě. Rozmach obchodu a služeb zákonitě přinesl ostrou diferenciaci obyvatelstva, která se po dlouhou dobu promítala do všech následujících vnitřních politických machinací.

Jednou z důležitých událostí, s dalekosáhlými následky pro další řecký vývoj, byly řecko–perské krvavé nepokoje. Trvaly více než padesát let. Podnětem k nim bylo iónské povstání v Malé Asii v roce 500 před Kristem. Nevelká podpora, již Atény poskytly Míletu, zatáhla evropské Řeky do dlouhotrvající rozepře. Když si Peršané maloasijské vzbouřence podmanili, vyslali flotilu s vojskem do Evropy. První perská výprava pohořela a na území Řecka ani nepronikla, neboť její loďstvo potřela bouře u mysu Athós. Zato druhá výprava zaútočila bleskově v roce 490 přímo na Attiku. Atéňané se rozhodli zničit – i bez slíbené partnerské pomoci – svého protivníka na planině u Marathónu. V bitce, v níž Řekové pod Miltiadovým vedením využili výhody překvapivého útoku na perský tábor, „padlo barbarů na 6 400 mužů, Atéňanů pak 192“, jak poznamenal Hérodotos. Mohyla na Marathónské pláni dodnes připomíná jeden z velkých dnů řeckých a evropských dějin – 13. září roku 490 před naším letopočtem.

Řecko–perské války, slavná a hrdinná epopej hellénského světa, byly uťaty v roce 449 takzvaným Kalliovým mírem. Perský král Artaxerxés I. tehdy uznal nezávislost maloasijských řeckých obcí a zřekl se své nadvlády v Egejském moři. To už ale z někdejších spojenců byli rivalové: Atény i Sparta měly velké ambice a vzájemně si vadily. Poslední pokus o vzkříšení řecké jednoty se odehrál v roce 446. Z Periklovy iniciativy byl do Atén svolán panhellénský sjezd, pro odpor Sparty se však nekonal. Periklés se aspoň pokusil zabránit přímému střetnutí a navrhl Spartě třicetiletý mír. Smlouva byla platná od roku 445 před Kristem, vydržela ale pouhých čtrnáct let a nanovo se to zvrtlo po ve vřavu balkánsku…

Připomeňme si, že Aristofanés se narodil přibližně ve stejném roce, kdy se začal odpočítávat nervózní čas míru. Periklova éra přinesla Aténám velký rozmach. Mluvčí demokratických zájmů a vítěz nad aristokratickou konzervativní radou Periklés (asi 500–429 před naším letopočtem) stál v čele aténské demokracie od roku 461, děsně vás to zřejmě zajímá v roce 2013. Postupně posiloval, utužoval vojenskou moc Atén a zavedl i mnohá interní demokratická opatření – jako první například refundoval výkon veřejných funkcí, takže i nemajetní občané mohli krafat do porotního soudu, zavedl i takzvané divadelní peníze, jež umožnily, aby se divadelních produkcí a scén mohl účastnit každý svobodný občan. Zasloužil se o vybudování mnoha významných veřejných staveb a usiloval o skutečnost, aby se z Atén stalo centrum hellénské kultury a náboženství. O jeho úspěchu v tomto směru svědčí třeba jen namátkový výčet jmen filozofů a umělců, kteří zazářili ve městě za Periklovy éry – Démokritos, Sókratés, Platón, sochaři Feidiás, Myrón a Polykleitos, stavitelé aténského Pantheónu Kallikratés a Iktínos…

Aristofanovi bylo přibližně čtrnáct let, když se v roce 431 vratký mír z malicherných důvodů sesypal a vypukla ošklivá bratrovražedná peloponéská válka, jež se vlekla až sedmadvacet let. „Nejpodstatnější její příčinou,“ napsal zakladatel vědeckého dějepisectví Thúkýdidés, „o které se však nejméně mluvilo, bylo po mém soudu to, že moc Atéňanů vesele kynula, takže naháněla hrůzu Sparťanům, což je přimělo k válce.“ Současně i chamtivost vedená zásadně bez humoru je zhouba mnohých dní a mnohých civilistů… neb o lakotě mlčeti, z lakoty chytnou vás mrákoty!

Zarputilé snahy po triumfu, hrdinství a obětí jistě přibylo na obou stranách protivníků víc než dost, avšak jakékoliv srovnávání se spravedlivým bojem za nezávislost v řecko–perských válkách není na místě. Sparťané plenili Attiku, káceli tam olivové háje, z toho vzniklo rčení A do háje! a najust jim tam vypalovali vinice. Atéňané na oplátku znehodnotili pobřeží sparťanských spojenců a blokovali peloponéské přístavy.

V první fázi války byly síly poměrně vyrovnané. V letech 430–429 sice zasáhl Atény příšerný mor (podlehl mu nakonec i vůdce Periklés), avšak i Sparta byla boji totálně oslabená. Jirchář Kleón, který se po Periklově smrti dostal do vedení demokratů, dosáhl některých částečných úspěchů, ač byl bez jakýchkoli vojenských zkušeností. Nazýval se démagógos (vůdce lidu) a hned se také zasloužil o důvod, aby tento titul získal svůj hanlivý význam. Thúkýdidés se o něm vyjádřil, že to byl „nejdrzejší ze všech občanů“, (…asi jako náš ošemetný starý známý a nechvalně proslulý prezident…) a Aristofanés, který se s Kleónem mnohokrát střetnul a vysloužil si od něj žalobu pro neobčanský původ, z níž taktak vyvázl se zdravou kůží, měl pro něj nejmírnější označení „praničemný podlý pacholek“. Vůdcovství demagoga Kléona skončilo zaplaťpánbůh roku 422 v bitvě u Amfipole; mír, jenž rok poté peloponéskou válku přerušil, zaváněl příliš nedůsledným kompromisem a vyústil do druhé fáze ničivé války.

Během ní došlo v roce 411 v Aténách k přechodnému oligarchickému převratu, který se odrazil i ve tvorbě velikého génia Aristofanova – od té doby ubývalo v jeho díle politických narážek, básník se uchyloval k námětům sociálním a literárním. Závěr peloponéské války byl pro Atény smutný kinematografický propadák. Po porážce aténského loďstva a vojsk u Aigospotamoi (Kozích říčních pramínků) v Helléspontu připlul vítězný šik Spartského spratka Lýsandra k městu a odříznul jej od moře. Následovalo obklíčení i na pevnině, Atény, vyčerpané marnou snahou o odpor a nakonec i hladověním, se v dubnu 404 před Kristem vzdaly Spartě na milost a nemilost. Demokratická ústava byla v háji, nový základní zákon měla vypracovat komise třiceti predátorských tyranů, tedy v podstatě vojenské zavelení a nuzácká zvůle na koni. Po složitém politickém manévrování byla v roce 403 vyhlášena nová ústava, která se však zdaleka nevyrovnala pokrokovosti předchozích zákonů, co vám to připomíná v domácím prostředí rok 2013, nevíte?

Doba vrcholného rozvoje řecké polis a zejména aténské demokracie byla vzápětí vystřídána obdobím jejího bolestného pádu a zániku. Výjimečná společnost a její očividná zkušenost se musela nutně obtisknout do soudobého umění, jež bylo již delší čas navyklé klást důležité filozofické, světonázorové a mravní otázky a pokoušet se odpovídat na ně chytře, ne vyhýbavě. V klasickém Řecku bylo oním zrcadlem, které nejvěrněji zobrazovalo rysy neblahé současnosti, právě divadlo, než cokoli jiného…

UMĚNÍ NA POČEST DIONÝSA

Řecká tragédie a komedie je umělý básnický výraz, který vzniká především až v 5. století před naším letopočtem. Svou bujarou formou navazuje jednak na lyriku, jednak na historicky starší podobu lidového divadla, na pantomímos a mímos, atellanu a satyrské drááma.

O komedii, jejíž název pochází snad ze slova „kómos“, které lze přeložit v podstatě i jako „banda kumpánů na fejsbůčku“, nebo ze slova „kómé“ – „vesnice“, se usuzuje, že se vyvinula hravostí z fallických písní o extázi. „Zpěvem veselého průvodu“ byly provázeny oslavy na počest bohů plodnosti, především k uctívání Dionýsa. Proto také rané komedie měly šmrnc, byly dostatečně nevázané, plné dvojsmyslných žertů a narážek a dnes zdobí náš den dvakrát šestka! Six and sex joker a jeho rozverná roztomilá společnice pěkně na dlouho. K poctě boha Dionýsa se konala v řeckém podhoubí spousta slavností. V Attice byly zajištěny hned čtyři do roka. Koncem prosince takzvané malé čili venkovské Dionýsie, jež byly spojeny s (sluší jim, že slučí je) spojeny s hostinami a veselicemi. V lednu to byly Lénaje (od slova „lénos“ – „lis“), v únoru slavnosti spojené s koštováním vykvašeného vína a koncem března velké čili městské Dionýsie, jež byly zavedeny roku 534 a trvaly vždy 6 dnů v tahu. O velkých Dionýsiích se od samého počátku pořádala divadelní představení (o Lénajích až od roku 448 před Kristem), jež měla nádech soupeření jednotlivých aktérů z řad autorů o ceny. Udělovala se jen první cena, třetí místo znamenalo propadák.

Pořádající archón sám rozhodoval, kteří z přihlášených básníků budou připuštěni do soutěže, sám také opatřil prvního herce (prótagónistés) a jmenoval sbor soudců pro posouzení úrovně hry. Povinnost vycvičit a vypravit sbor přenášel na nejbohatší občany, kteří byli nazýváni choroby. O inscenaci a režii se postaral básník, který se zpočátku projevoval i jako herec. První den divadelní soutěže se hrálo pět komedií, přičemž jednotliví básníci soutěžili vždy jednou hrou, na konci peloponéské války se dávaly jen tři komedie.

Z náboženského charakteru slavností vyplývalo, že do divadla směli nahlédnout muži, ženy, děti, ba i otroci. Vstupné (theórikon) se zpočátku neplatilo, po jeho zavedení bylo chudým občanům hrazeno ze státní kasy. Diváci herce odměňovali potleskem a voláním authis (ještě jednou), nelibost dávali najevo syčením, pomlaskáváním a dupáním. Po skončení her byli vítězný básník, herec a chorégos na shromáždění lidu ověnčeni břečťanovým vínkem, básník dostal kromě toho od státu honorář a peněžitou cenu.

Obsah staré attické komedie býval rozmanitý, typická však pro ni byla fantastičnost a nevšední zájem o politické, morální, literární a filozofické kodexy, které by pomohly odbourávat problémy a nešvary všedního dne. S velkou zasvěceností a s naprostou svobodou slova tepala nejrůznější zlořády soudobého života. Tento její rys byl podmíněn a zaručen demokratickým zřízením Atén. Typickými výplody staré attické komedie jsou právě Aristofanovy hry z jeho prvního tvůrčího období.

Celý rozsah Aristofanova díla neznáme, předpokládá se, že sepsal 44 komedií; z toho se ovšem zachovalo kompletně pouze jedenáct, z ostatních se dochovaly jen nějaké úlomky, střepinky, jichž se nalézá v Kockově sbírce kolem jednoho tisíce…

Svou literární činnost zahájil básník rokem 427 za pomoci kritiky moderní výchovy, snad sofistů, ve hře Hodovníci, rok nato uvedl hru Babylóňané o neupřímné politice Atén vůči spojencům. Obě tyto komedie se ztratily. Nejstarší dochovanou hrou jsou Acharňané; ti autorovi vynesli o Lénajích v roce 425 první cenu před Kratínem a Eupolidem. Po roce, opět o Lénajích, opakoval svůj úspěch s nejostřejší protikléonovskou hrou Jezdci, v níž Kléona představil světu jako bezcharakterního otroka, který klame vizáží svého pána Déma (= Lid). Komedie Oblaka byla provozována o velkých Dionýsiích v roce 423. Byla zaměřena proti přírodní filozofii a sofistické výchově, jako představitele sofistů neprávem předváděla Sókrata. Třetí cena znamenala pro básníka hluboké zklamání, soudit tak lze i z toho, že se bez úspěchu pokusil Oblaka přepracovat.

V komedii Vosy z roku 422 znovu zaútočil proti Kleónovi, jenž zvýšením příspěvků členům héliaie podpořil odsouzeníhodnou zálibu Atéňanů v soudních sporech. Svým Mírem (datovaným 421 let před Kristem) se Aristofanés zasazoval za skončení peloponéské války. Ptáci, nejpůvabnější, jenže ve výkladu nejspornější hra, byli uvedeni v roce 414. Je to obraz převrácených hodnot, převráceného světa, převrácené skutečnosti, v níž nevládnou ani bohové ani lidské plémě, nýbrž opeřenci.

Z roku 411 známe dvě hry, Ženy o Thesmoforiích, v níž Aristofanés zaútočil na Eurípida, ale tepal i ženské vady na kráse, a Lýsistratu, nazvanou podle hrdinky, která poradí aténským a spartským ženám, aby odpíraly svým mužům manželské povinnosti, dokud nepřestanou válčit proti sobě.

Po Aischylově a Eurípidově smrti uvedl básník v roce 405 o Lénajích komedii Žáby a po dlouhé době se opět dočkal první ceny. Žáby jsou zajímavým dokladem antické literární kritiky – autor komedie nechává v literárním souboji zvítězit Aischyla. Poslední dvě Aristofanovy hry, Ženský sněm z roku 392 a Bohatství z roku 388, se zabývají rozšířenou sociální nerovností a nespravedlností. Zatímco první z nich předvádí a odhaluje komické účinky sociálních reforem, druhá ukazuje, co by se přihodilo, kdyby slepý bůh bohatství přestal rozdávat své dary poslepu. Touto komedií se Aristofanés se svým publikem rozloučil (podobně jako Havel s Odcházením 2011). Zřejmě však nedokázal nepsat, a tak další komedie, jež známe výhradně jen podle titulů, uváděl pod jménem svého syna Ararota.

Pro básnickou úroveň her, pro neobyčejně živý jazyk a dovedné spojení působivé lyriky s očistným humorem bohatýrského boha se Aristofanovi dostalo uznání v označení „klasik komedie“. Velké množství dobových narážek, dnes již bez nápovědy četných vykladačů nesrozumitelných, nutí dnešní inscenátory pozměňovat znění Aristofanových her do podoby přijatelné dnešku. I tak k nám bezesporu nadále promlouvá jako velký básník šlechetného srdce, který miloval svět, život a člověka, který miloval jejich jediného opravdového spojence – mír. Mír v duši všem, peace.